Americký zabiják, Vince Flynn

Rapp si promítl poslední tři roky. Všechny ty bezesné noci, kdy toužil po příležitosti potkat aspoň jednoho ze strůjců útoku na Pan Am 103. Kdy se dopodrobna představoval, jak by s nimi naložil. A teď muž, který jim dodával plastické výbušniny, vojenské roznětky a detonátory, seděl na dohled od něj. Rapp čekal dost dlouho. Když si člověk uvědomí, že stojí na začátku té nejlepší cesty, měl by se po ní vydat.

Americký zabiják je tak "trochu" něco jiného, než normálně čtu. Vlastně bych škrtla to trochu a nahradila ho slovem úplně. Jedná se totiž o thriller se špionážního prostředí. A pokud navštěvujete můj blog pravidelně, určitě jste zaznamenali, že tohle není můj oběžný okruh knih, které čtu.

Kniha měla hodně pomalý rozjezd. Nebudu popírat, že párkrát jsem zaváhala, jestli jsem zvolila správně, když jsem si vybrala tuhle knihu, ale naštěstí jsem Zabijáka neodložila a pokračovala dál. Velmi rychle se totiž všechno začalo pořádně rozjíždět a já se přistihla, jak zuřivě přetáčím stránky a doslova hltám každé písmenko. 

Děj knihy je bezesporu trochu kontroverzní. Hlavní hrdinou je mladík Mitch Rapp, kterému po smrti jeho středoškolské lásky otupěly všechny smysly a on je schopný se soustředit jen na jedno - na odplatu. Díky tomu se dostane do tajného programu americké vlády a podstoupí zničující výcvik jen proto, aby se z něj stala nebezpečná zbraň - americký zabiják. 

Během knihy se dočkáme několika vražd, ale i několika bizardních a svým způsobem i úsměvných situací. V tomhle ohledu se určitě nejedná o knihu, která by sedla každému.

Mitch Rapp je klasický antihrdina - je to přesně ten knižní hrdina, kterého byste za normálních okolností nenáviděli až do morku kostí, Jenže to kouzlo antihrdinů funguje i v tomto případě - udělejte z něj hlavní postavu a místo toho, abyste ho nenáviděli, ho začnete brzy milovat (a každou knihu víc a víc).

Pokud vám Mitch sedne, věřte, že mám pro vás dobrou zprávu - tahle série má dohromady čtrnáct dílů. A i když by se mohlo zdát, že dějové linky budou brzy vyčerpány, nemusíte se bát - Vince Flynn vás v každém díle zaskočí něčím jiným a něčím, co byste v žádném případě nečekali.

Tak je tomu i u Amerického zabijáka - je to geniální propojení špionážního thrilleru a vysoké politiky. Opatrně nenašlapujete jen mezi teroristy, ale napínavé a nečekané zvraty se odehrávají i v zákulisí. A všechno dohromady funguje. Na jedničku.

Za mě si tato kniha vysloužila čtyři hvězdičky - a to hlavně díky pomalému rozjezdu, ale také kvůli tomu, že si chci nechat nějaké hvězdičky v záloze pro další díly. Tuhle knihu (a vlastně i celou sérii) bych rozhodně doporučila všem, kteří vyhledávají napětí (anebo těm, kteří podobně jako já, chtějí zkusit něco trochu jiného).

A málem bych zapomněla! Letos se do kin chystá i stejnojmenný film, který je inspirován právě touto knihou. A já cítím v kostech, že to bude pořádná pecka. 

Labyrint, James Dashner

Po každé, když si říkám, že už nikdy žádnou další dystopii číst nebudu, něco mi přeletí přes nos a boom - já si nesu domů kompletní trilogii Labyrintu a ještě se na to těším. (A pokud chcete vědět, co mi přelétlo přes noc tentokrát, byl to filmový Labyrint s Dylanem v hlavní roli. Ale o tom se ještě taky rozpovídám, nebojte.)

Vždycky jsem radši, když můžu recenzovat celou sérii a ne jen jednotlivé díly. A tak se možná stane, že prozradím nějaké mini spoilery k jednotlivým dílům. To jen jako takové malé varování na úvod.

Labyrint slibuje neotřelou dystopickou sérii, která si mě dostala i díky tomu, že hlavní postavou je chlapec. Protože - buďme upřímní - kolik knih má dnes hlavní chlapeckou postavou? (A buďme upřímní - taková maličkost dokáže změnit spoustu věcí. A dokonalých hrdinek už taky bylo dost.)

Celý příběh je už ze začátku jeden velký zmatek a jedná velká záhada. Thomas je náctiletý mladík, který se probudí... někde. Vlastně si ani nepamatuje, jak se jmenuje, absolutně neví kde je, a že na něj kouká asi dvacet cizích chlapíků asi taky úplně nepomáhá dobré náladě.

Až časem se dozvídáme, že se Thomas ocitl na místě, kterému se přezdívá Plac. Je to místo, kde žije několik chlapců, každý z jasně danými úkoly. Žijí tady už dlouho a nikdo z nich - podobně jako Thomas - si nepamatuje, co bylo před Placem. V tomto podivném místě existuje ale i skupina běžců, kteří každý den vyráží do obrovského labyrintu, který ohraničuje celý Plac (nebo možná neohraničuje - ale já jsem si to tak představovala celou dobu četby). A právě labyrint, je klíč ke všemu - klíč ke vzpomínkám a hlavně klíč k tomu, aby se Placeři konečně dostali pryč.

A jakoby toho nebylo málo, jen krátce po Thomasově příchodu do Placu se celá situace komplikuje ještě víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Do Placu totiž přibude ještě jeden nový člen. Nebo spíš členka. Dívka. Teresa.

Postupem stran a postupem dílů se děj samozřejmě vyvíjí, ale já vám už nebudu prozrazovat jak. Jen řeknu, že pro mě to byla od začátku až do konce jedna velká a spanilá jízda, která ale ve mě ve výsledku nechala víc otázek, než odpovědí. Ale možná jsem jen četla příliš hladově a některé věci mi unikly.

Taky musím říct, že kniha se čte skutečně sama. Vždycky to začínalo vlastně úplně nevinně... přečtu si jen jednu kapitolu a po zbytek dne budu velmi produktivní. Ha. Ha. Ha. Z jedné kapitoly se stala půlka knížky, a já přišla pozdě na jednu pracovní schůzku a po druhé mi málem ujel vlak.

Co se týče porovnání jednotlivých dílů, je to pro mě jedna velká houpačka. První díl mě neskutečně bavil, užívala jsem si každou stránku, jenže jsem si knihu zkazila tím, že jsem první viděla film a celou dobu jsem tedy tak nějak tušila, co se během následujících stránek stane. Druhý díl, Spáleniště: Zkouška byl pro mě nejslabší díl. Všechno mi ale vynahradila Smrtící léčba, kde to byla sakra jízda od začátku, až do konce. Kromě pár stránek jsem taky třetí díl přečetla na jeden zátah, protože jsem se prostě nemohla odtrhnout.

Ale - ještě jednou - po dočtení jsem byla lehce zmatená. Kniha ve mě zanechala víc otázek, než odpovědí. Nemůžu se zbavit dojmu, že autor spoustu věcí nevysvětlil.

Ještě se ve zkratce vyjádřím i k filmům, protože - ano, je to ostuda - právě díky filmu jsem se rozhodla přečíst i knihy. Řekla bych, že první díl byl docela pecička, ale docela přesně se držel i knižní předlohy. Na druhou stranu druhý díl je jedno velké wtf, které snad s druhou knihou nemá vůbec nic společného (kromě hlavních postav a názvu) (a taky se mi strašně moc nelíbila herečka, která hrála Brendu, ale to je věc osobního názoru, že jo). Na třetí díl si ještě chvilku počkám(e), ale snad to nebude stejné zklamání, jako Spáleniště.

Mé konečné hodnocení jsou tři hvězdičky. Těžko se mi hodnotí dystopie, protože to prostě není můj šálek kávy. Na druhou stranu mě ale kniha velmi bavila a určitě bych ji doporučila všem, kteří už mají dost ufňukaných hlavních hrdinek (případně super hlavních hrdinek, které zvládnou všechno levou, zadní), nebo chtějí prostě zkusit něco trochu jiného.

Cinder, Marissa Meyer

O Měsíčních kronikách se toho v poslední době namluvilo víc než dost. Dokonce tolik, že mě to donutilo si napsat o tuhle sérii Ježíškovi. A ten byl tak hodný, že právě Cinder mi donesl. (A já ji samozřejmě dočetla už ve vlaku zpátky domů, že jo...)

Když jsem o této sérii slyšela poprvé, myslela jsem si, že to nebude nic pro mě. Ne, že bych měla něco proti klasickým pohádkám, naopak - nikdy mě nelákaly knihy a příběhy z daleké budoucnosti plné nejmožnější technologie, robotů, počítačů a bůhvíčeho. Ale musím se přiznat, že i přes počáteční rozpaky jsem se do knihy začetla téměř okamžitě a odtrhnout mě od ní byl docela problém.

Jak už samotný název knih napovídá, v knize se setkáme s moderní Popelkou. Popelkou, která je ale napůl kyborg a místo skleněného střevíčku schovává pod sukní umělou a "tak trochu" robotickou nohu.

A místo prince Krasoně? Princ Kai, který jednou bude vládnout... celé zeměkouli? (Upřímně se přiznávám, že jsem roli císařské rodiny úplně nepochopila, pokud se tu najde nějaký znalec, prosím - uveďte mě do děje a vyveďte mě z omylu!)

Jenže nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Země je poznamenaná čtvrtou světovou válkou a snaží se udržet mír všemi možnými, i nemožnými způsoby. Kyborgové nemají rovná práva jako lidé. A kdyby to náhodou nebylo málo, všechny lidi na zemi ohrožuje záhadná choroba, na kterou lidstvo stále nemůže najít lék. No a pak jsou tu ještě Měsíčňani, tedy obyvatelé Měsíce, kteří netouží po ničem jiném, než po ovládnutí Země. Jak už to tak bývá - takový svět v budoucnosti není prostě úplně růžový.

Cinder tak nějak spokojeně proplouvá života. Macecha ji dělá ze života peklo, ale ona se schovává ve své dílně, kde doslova čaruje s mechanickými součástkami. A mohla by si tak žít ještě několik let, kdyby se u ní ve stánku nestavil princ Kai, který pořádá ples na výročí uzavření míru, kdyby její sestra neonemocněla onou záhadnou nemocí, a kdyby na starém vrakovišti nenašla staré auto.

Musím říct, že až sama jsem byla překvapená neuvěřitelnou čtivostí knížky. Jak se člověk jednou začte, tak přestat je opravdu těžké.

Na druhou stranu, hlavní zápletku jsem uhádla několik kapitol před koncem, ale ani to mi pořádně nesebralo zážitek z celé knihy.

Momentálně mám rozečtený druhý díl a je to snad ještě větší jízda, než první díl.

Pokud jste ještě nečetli, tak vřele doporučuji. Sama hodnotím čtyřma hvězdičkama - a to jen proto, že si nechávám rezervu, pro další díly.

S láskou, Rosie, Cecelia Ahernová

Na tuhle knihu jsem si brousila zuby už pořádně dlouho. Jenže pořád byla v knihovně vypůjčená a mně (starý nedočkavec, že jo)  se na ni nechtělo čekat. A pak jsem jednoho dne přišla do knihovny a - boom - ona tam byla a čekala na mě. Nemohla jsem ji říct ne, takže jsem si ji odnesla domů. Jak jinak.

Můj velký problém je, že knížkám důvěřuji. Často si nečtu anotace, dám na první pohled a na dobrý pocit. Když si automaticky hodím do to-read-listu, nebo si ji rovnou objednám v knihovně, aniž bych si o ní zjistila cokoliv víc. A to byl kámen úraz, který mě překvapil u této knihy. Ona je totiž celá psaná za pomocí e-mailů, dopisů, chatovacích místností a vůbec, ale vůbec, neobsahuje žádné popisy, nebo přímou řeč. Ze začátku mi to neskutečně vadilo, měla jsem velký problém se zorientovat, utíkali mi souvislosti a já byla prostě ztracená. Jenže najednou - ani pořádně nevím, kdy a jak ten zvrat přišel - to bylo úplně jedno. Do knihy jsem se ponořila (asi až moc, místy mám pocit, že jsem se v ní ztratila a přestala vnímat realitu) a všechno rušivé mi najednou připadalo... nerušivé. (Moc pěkná větná skladba, Charrlie, jen co je pravda.)

Pokud nemáte rádi červenou knihovničku, rovnou vám řeknu, že se vám kniha nebude líbit. Pokud ale máte (aspoň trochu) romantickou duši, pravděpodobně knize propadnete podobně jako já. Uvnitř knihy (na skoro 500 stránkách!) naleznete snad všechny romantické klišé, jaké si dokážete představit. 

Hlavní hrdinka je tak trochu outsider, život ji neustále háže klacky pod nohy, ale ona s tím bojuje, jak se jen dá. Na druhou stranu hlavní hrdina je štramák, všechno mu neustále vychází, je chytrý, inteligentní a na co šáhne, to se mu povede. Tyhle dva pojí podivuhodné přátelské pouto, které nemůže nic rozbít (a když říkám nic, myslím tím spoustu kilometrů, jeden oceán, hádky, fakt škaredé hádky, tajemství, prozrazené tajemství, snoubenky a snoubenci, rozvody, trapné momenty, výplach žaludku, rozbitá hlava,... mám vůbec pokračovat?) A pokud hádáte, že tohle podivuhodné tajemství se promění na lásku, tak hádáte správně. Jenže - jak už to tak ve správné romanťárně bývá - tihle dva se neustále míjí. Když ji on políbí, ona je tak opilá, že si to nepamatuje. Když se chtějí spolu přestěhovat do Spojených států, ona otěhotní. Když mu chce ona vyznat lásku, on se zasnoubí s jinou. A tak dál, a tak dál. Už na začátku knížky ve své podstatě víte, jak to všechno dopadne, ale přesto vás to nutí číst dál.

Ani Rosie, ani Alex nejsou dokonalé postavy, oba mají spoustu charakterových vad, ale díky tomu, že spolu vlastně postavy nemluví, spoustu věcí jim odpustíte. Anebo si jich možná ani nevšimnete. 

Jasně, co se týče, určitě kniha neposkytne žádné šokující a dramatické zápletky. Přesto (pokud vaše hormony budou spolupracovat a zatlačí na vaše ženské a něžné já) si tuhle knihu vychutnáte. Ponoříte se do magického světa lásky a přátelství, s hlavními (a vlastně i vedlejšími postavami) prožijete nejedno drama, párkrát možná nahlas zaklejete (to když se životní osudy Alexe a Rosie zase jednou rozejdou opačným směrem), ale na konci se budete usmívat a možná i zatlačíte nejednu slzu.

Díky tomu, že celá kniha je psaná za pomocí e-mailů a dopisů, tak čtení utíká strašně rychle. Na to, jaká je knížka bichlička, ji přečtete téměř jedním dechem. Protože když se jednou začtete, jen těžko přestanete (protože spánek je pro slabé).

Nemůžu říct, že je to knížka pro každého. Musíte být žena, musíte mít romantickou duši, musíte mít správnou náladu. Ale pokud se všechny faktory sejdou, můžu vám garantovat, že se vám kniha bude líbit. Moje hodnocení se pohybuje někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. 

(A nezapomeňte na to, že existuje i stejnojmenný film, který rozhodněte musíte vidět, Od knížky se sice hodně odchyluje, ale rozhodně to není špatný film. Naopak - chce se mi říct, že je skoro lepší než kniha. Ale to už musíte posoudit samy!)

Smrt a jiné vrcholy mého života, Sebastien Niedlich

Smrt a jiné vrcholy mého života. Co očekávat od knížky, s takovým podivným názvem? Já vám to prozradím - je to podivuhodná biografie německého kloučka, kterému v sedmi letech zemřela babička. A on u její smrtelné postele zjistil, že vidí Smrt. A udělal to, co by udělal každý sedmiletý klouček - udělal si z ní kamarádku.

Samozřejmě - začátky jejich přátelství nebylo jednoduché. Jak by taky mohlo být? Představte si, že já vám sedm let, právě vám umřela babička a místo toho, abyste truchlili, tak zjistíte, že u její postavy stojí postavička zahalená v černé kápi se síťkou na motýly. A pokud vám ještě tato postavička zabije (nebo spíš sebere duši) vašemu nejlepšímu (a vlastně i jedinému) kamarádovi... To se pak těžko tvoří přátelství na celý život. Jenže - na druhou stranu - jste-li Smrt a po dlouhé (fakt hóóóóóóóódně dlouhé) době potkáte někoho, s kým si můžete povídat, určitě ho nenecháte tak lehce utéct.

A tak se zrodilo neobyčejné přátelství mezi Martinem a Smrtí. 

Na stránkách knížky si budete moct přečíst, jak je vlastně těžký život se Smrtí. Protože ona se nudí a bude si chtít povídat. Přijde v tu nejméně vhodnou chvíli (ale na druhou stranu donese balíček chipsů, takže...), zahraje si s vámi bowling (i když za barem leží tělo mrtvého ruského mafiána), pomůže vám v práci (i když to znamená, že vám ukáže, kde vlastně někoho zabila) a vůbec se s ní člověk nikdy nenudí.

Já osobně musím říct, že jsem se vždy nesmírně těšila na stránky, kde se objevila Smrt. Ne, že by Martinův příběh nebyl zajímavý, ale beze Smrti byl určitě nebyl tak vtipný.

Vůbec - celá kniha je nesmírně humorná a to i přesto, že se nevyhýbá vážným tématům. Kdybyste ale čekali sáhodlouhé rozpravy o smyslu života a smrti, nebo filozofické úvahy o významu smrti,... musím vás zklamat hned na začátku. Skutečně nejde o nic víc, než o humorný román, který si vezmete odpoledne ke kávě a večer do postele.

Sama za sebe ještě musím říct, že mě více bavila první polovina kniha, kdy byl Martin ještě dítě a mládenec. 

Celkově knihu hodnotím třemi hvězdičkami a doporučím ji každému, kdo má chuť se zasmát a hledá něco odpočinkové na dlouhé (pod)zimní odpoledne. 

Samec, Alice Clayton

Občas chci utéct z šedi všedních dnů do bezpečí knížky, se kterou se můžu schovat pod peřinu, přitrouble se usmívat a zároveň vím, že všechno dobře dopadne. Přesně tohle mi přinesla (nebo spíš darovala na zlatém podnose) kniha s názvem Samec.

Nenechte se vylekat necudnou obálkou, která (ještě v kombinaci s názvem) budí dojem, že se jedná o béčkovou erotickou knihu, kde bude plno nepovedených popisů a různých neuskutečnitelných poloh s různými pomůckami.Ve skutečnosti jde o milý příběh, kde se nějaké erotično (a k tomu ještě ve velmi přijatelné formě, která rozhodně nikoho neurazí, ale ani nikoho nepřiměje se červenat až za ušima) objevuje jen velmi sporadicky.

Navíc má tato kniha pro mě příjemný bonus ve formě bullíků. Bullíků, kteří jsou všude přítomní. A autorka dělá i malou osvětu, kdy vysvětluje (přinejmenším svým čtenářům), že bullíci opravdu nejsou ty krvežíznivá plemena, která útočí po všem, co se jim dostane blízko od čumáků. Ukazuje tyto psy takové, jako opravdu jsou - milující a věrní - do té doby, než se dostanou do špatných rukou. (Omlouvám se za tuto absolutně neknižní vsuvku, ale samy máme doma bullíka z útulku, kterému chvilku trvalo, než zjistil, že lidé můžou být i hodní. A přesně takových psů je plná tato knížka. Takže - mé srdíčko dvakrát zaplesalo a užilo si tuto knížku ještě dvakrát víc, než normálně.)

Hlavní hrdinkou knihy je blonďatá, vysoká, hubená královna krásy Chloe, která má jen pár hodin do svatby. Ráno posnídá pořádnou porci sladkého, pohádá se s matkou, rozhodne se vycouvat se svatby, přestěhovat se několik tisíc kilometrů pryč a otevřít si azyl pro opuštěné a týrané pitbully. Prostě... takové obyčejné, americké ráno.

Pokud hádáte, že se do toho zamotá pohledný, zrzavý veterinář,... hádáte správně. 

Chloe a Lucas tvoří humornou dvojici, do které se zamilujete na první pohled. Totiž - na první stránku (... na první řádek?) Chloe je tak ztracená a snaží se najít sebe sama. Spoustu věcí je pro ni nových (protože královna krásy přece nekleje a už vůbec neuklízí psí kotce, no ne?) Na druhé straně je tu Lucas, který má rád dobrodružství a do všeho se žene po hlavě (a vy se do něj zamilujete během několik minut, ale pšt). Spolu tvoří suprovou dvojku, mezi kterou to jiskří, která srší vtipem a která je natolik realistická, že vás to nutí klást jednoduché otázky jako třeba: "A kde se schovává můj Lucas?!"

Všechno dohromady prostě funguje tak jak má. Ústřední dvojice, prostředí, bullíci, romantično, vtípky,... tohle prostě můžu! (I když to nerada přiznávám - je to takové moje guilty pleasure). A asi se nejde ničemu divit, když knize dám čtyři hvězdičky.

Harry Potter a Prokleté dítě, J.K. Rowling, J. Thorne, J. Tiffany

------------------------------------------------------------------------

J. K. Rowling, Jack Thorne, John Tiffany

Harry Potter a Prokleté dítě

Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2016

429 stran

---------------------------------------------------------------------------

Jen těžko se píše recenze na knihu, kterou jste přečetli na jeden zátah a ještě vám to nezabralo ani půl dne. Ale já se o to i přesto pokusím, protože nechat si dojmy z osmého Harryho jen pro sebe by byl téměř hřích. 

Hned na úvod upozorním, že pokud si tento díl chcete opravdu vychutnat je asi lepší tento článek nečíst. Ne, nebudou tu spoilery, ale je prostě lepší otevřít si knížku s čistou hlavou, než s hlavou, kde se vám budou motat cizí myšlenky.

Tak tedy - kde a jak začít? Osmý Harry pro mě není výlet do mladších let, nejsem opravdový Potterhead, nečekala jsem na vydání tohoto dílu víc jak na dopis do Bradavic, a... a... prostě tak. Harryho jsem ve skutečnosti poprvé přečetla asi před rokem (prosím! Kameny ne, těmi to bolí. Ale zasloužím si to, uznávám), zamilovala se, ale takovou dospělou láskou, kdy Harryho miluji, přesto na něm vidím chyby. (A kupuju si trička s Bradavickými motivy, a toužím po hrníčku.)

Asi jako spousta lidí jsem se i já obávala, co s Harrym udělá jeho divadelní podoba. Nicméně bylo to více než jen příjemné překvapení. Vůbec mi nechyběl nějaký popis děje, nepotřebovala jsem vědět barvu Ronova svetru, a ani to, co Ginny připravila k snídani. Dialogy byly svěží, děj rychle utíkal, vtáhl mě do sebe, a vyplivl mě až na konci. Zkrátka - tak, jak to má být.

Co se týče postav... Já vám nevím. Těžko se mi popisují. Nové postavy byly super. K těm starým... Jsem ze začátku měla výhrady. Přišlo mi, že se chovají až moc jinak, ale postupem knihy jsem si uvědomila, že už jim taky není osmnáct. Mají rodinu, mají kariéru. A postupem času se změní každý. Takže jsem se kousla a hned se mi četlo líp.

Jenže - jasně, samozřejmě, že bude nějaké jenže - jako celek mi to prostě nesedlo. Ano, bylo to fajn, ano bylo to příjemné, ano, bylo to jako potkat kamaráda ze školky a povídat si o tom, co všechno se změnilo. Ale - a vím, že to teď bude znít divně - na můj vkus to bylo moc americké. Lepší slovo pro celou knihu asi nenajdu.

(Ti z vás, kdo už Harryho četli, souhlasíte se mnou?)

Celou knihu bych shrnula asi takhle - byl to Harry, ale nebyla to Rowlingová.

Být to "obyčejná" knížka, objektivně bych hodnotila třemi hvězdičkami. Ale protože je to Harry prostě musím alespoň jednu přidat. Takže mé konečné zúčtování je čtyři hvězdičky, doporučení úplně pro všechny. Skoro se mi chce říct, že je to takový "must-read" tohoto roku (nebo přinejmenším tohoto podzimu).

A co vy, už jste nového Harryho četli? A jaké jsou vaše dojmy?

Andělé nad Teheránem, Gina B. Nahai

-------------------------------------------------------------------------

Gina B. Nahai

Andělé nad Teheránem

Vydalo nakladatelství Rybka Publishers v roce 2000

334 stran

------------------------------------------------------------------------

Andělé nad Teheránem vás na první pohled okouzlí nádhernou obálkou. Já jsem bohužel četla první vydání (které ještě nemá tak kouzelnou obálku), a navíc jsem měla knihu z knihovny, kde knihy s papírovým přebalem půjčují zkrátka bez nich. Ale abyste mi věřili stačí kliknout sem. Už mi věříte? 

Ale zpátky ke knize.

Ta je opravdu... magická. Mám pocit, že i když se budu snažit sebevíc, nenajdu lepší slovo, kterým bych celou knihu popsala. Možná bych si mohla pomoct ještě slovy jako jsou neobyčejná a must-read,

Tato kniha vypráví příběh jedné rodiny, jedné ženy a jedné dcery. Nevypráví ale jen jejich příběhy - malými odbočkami se dozvíte krátký příběh snad o každé postavě, která se v knize mihne. Většinou jsou to obyčejné příběhy neobyčejných lidí, které na vás nějakým způsobem zapůsobí. Ať už je to příběh Kočky Alexandry, která šla v plesových šatech tak dlouho, až došla z Ruska do Iránu, nebo příběh židovské rodičky, která za celý život neslezla ze zad svého oslíka. 

A postavy jsou také to (ale nejen to!), co dělá knihu tak magickou. Jako kouzelná niť se příběh vleče příběh krásné Roxany. Dívky, která dělala matce problémy už před narozením, dívky, která měla smůlu vetkanou v osud, dívky, kterou zavrhla vlastní rodina. Zkrátka... dívky s velkým příběhem.

Ale už na začátku jsem řekla, že kniha je magická. A za svým názorem si stojím. Není to jen tím, jak je kniha napsaná, jak vás příběh vtáhne do sebe, jak se chovají postavy, nebo snad prostředím, ve kterém se náhle ocitnete. Kniha je totiž magická i v jiném slova smyslu. Ať to bude znít sebe bláznivě, a možná si pomyslíte, že do přece nemůže do sebe zapadat, tak je tomu tak - některé postavy jsou magické. Potkáte zde anděly, potkáte zde levitující lidi, potkáte zde kouzla, potkáte zde jasnovidce. Potkáte zde skutečnou magii.

Určitě bych neřekla, že kniha je fantazijní. Možná bych použila spojení magický realismus. 

Co je totiž nejdůležitější - úplně jsem zapomněla vám zmínit, kde se vlastně celý příběh odehrává. Podíváme se do Íránu, prozkoumáme zdejší židovské ghetto, seznámíme se se zdejší kulturou. Příběh se začíná odehrávat krátce po druhé světové válce a končí... snad v dnešní době. Snad v době před deseti lety. Společně tedy můžete prozkoumat i část íránských dějin - mimo jiné i muslimskou převrat koncem sedmdesátých let.

Celá kniha je zkrátka jiná. Jiná kultura, jiné zvyky, jiný příběh.

Mě osobně kniha vtáhla do děje, vychutnala jsem si ji od začátku do konce. Otáčela jsem knížky v očekávání dalších událostí, těšila jsem se, jak se bude příběh vyvíjet dál, lapala jsem dech nad nečekanými událostmi a usmívala se nad romantickými vložkami. Zároveň ale musím přiznat, že jsem si vědoma toho, že kniha nemusí sednout každému. To nic nemění na tom, že pokud nevyzkoušíte, nikdy nezjistíte, jestli by se vám kniha líbila, nebo ne. Takže s chutí do toho!

No a myslím si, že dodávat, že knihu hodnotím pěti hvězdičkami, je skoro zbytečné. Ale přece jen...

Odvrácená tvář lásky, Colleen Hooverová

---------------------------------------------------------------------

Colleen Hooverová

Odvrácená tvář lásky

Vydalo nakladatelství Yoli v roce 2016

288 stran

-----------------------------------------------------------------------

Colleen Hoover prostě umí. A tečka.

No dobře. Tak bych asi začínat neměla. Pravdou však zůstává, že Colleen je prostě láska na první stránku. Autorka je mistryní svého oboru. Čtete krásně romantickou knížku, rozplýváte se nad sladkými řečmi hlavních hrdinů, culíte se nad sladkými gesty a pak najednou... boom! Colleen odpálí nějakou emotivní bombu a vy sedíte jako malá troska na posteli, křečovitě svíráte okraje knížky, snažíte se nerozbrečet a zároveň se snažíte co nejrychleji dočíst ke konci knížky (která však ne vždy nutně znamená dobrý konec).

Podobně to bylo i tady. Nečekaně.

Knížka začíná přesně tak, jak byste asi (ne)čekali. Mladá Tate se rozhodla nastěhovat k svému bratrovi, aby to měla blíže do školy. Potká mladíka jménem Miles a oba na sobě mohou oči nechat. I když jen na tajňačku. Jenže všechno se zvrhne v momentě, kdy Miles přichází s jedním obyčejným pravidlem: "Neptej se na minulost a nečekej nic do budoucnosti." A Tate na toto pravidlo přistoupí. Protože, co se může zvrhnout? Stejně za chvíli dostuduje školu a půjde bůhvíkam. A že by se do Milese zamilovat? To taky nehrozí. (Ha.Ha. Já jsem se do něj zamilovala hned po první větě, a to jsem ho ani neviděla!) Takže... proč ne.

A tím se taky rozjíždí celý příběh knihy. 

Nemusíte se bát - nečeká vás (další nudný) příběh o lásce, který je jen o cvrlikání hlavních hrdinů. Toho se tady vůbec bát nemusíte. Ba přímo naopak. Společně s milostnou linkou se totiž rozvíjí i Milesova linka. S každou další kapitolou dostanete malý flashback do jeho minulosti a dozvíte se o něm něco víc (ale pořád to nestačí. A vy potřebujete číst dál a dál, a vědět všechno co nejdřív).

Odvrácená tvář lásky je knížka, která splňuje svůj název na jedničku. Na jedné straně tu je všechno to milé a hezké, co prostě k zamilovanosti patří. Na druhé straně je tu všechno to drsné a hrubé, co možná nepatří k zamilovanosti, ale k lásce rozhodně ano. Protože ani tam nejde vždycky všechno tak, jak bychom chtěli a někdy se prostě stane, že vám život háže klacky pod nohy.

Bezprostředně po dočtení knížky jsem byla nadšená, na goodreads hned hodnotila pěti hvězdičkami, tedy plným počtem. Jenže emoce se teď už trochu rozplynuly a já prostě musím srazit na čtyři hvězdičky. Celkový dojem z knihy mi lehce pokazil konec, a pokud to srovnám s ostatními knihy od Hooverové, tak existují i lepší. To ale nic nemění na tom, že je tohle je dobrá knížka, která se bude skvěle hodit k podzimním propršeným dnům. 

Dívka s pomeranči, Jostein Gaarder

-----------------------------------------------------------------------

Jostein Gaarder

Dívka s pomeranči

Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2012

160 stran

------------------------------------------------------------------------

Dívka s pomeranči je bezesporu velmi krásná a něžná knížka. Kdyby tahle knížka byla dívka, bezesporu by vypadala jako křehké děvče oblečené do romantických šatů, s košíkem květin v ruce. Taková ta dívka, jak se za ní každý na ulici otočí. Taková ta dívka, jak ve většině mužů vyvolá potřebu ji ochraňovat a snést ji modré z nebe. Taková ta dívka, kterou byste dost možná na ulici přehlédli, ale ono to nejde - něčím si vás prostě získá. Jeden pohled z očí do očí, jeden nepatrný úsměv, malé zakopnutí... Takovou dívku zkrátka nejde přehlédnout. A podobně nejde přehlédnout i tuto knížku.

Kniha vypraví něžný příběh o lásce. Něžný příběh o lásce mezi mužem a ženou. Mezi synem a otcem. Krásný příběh o křehkosti každodenního života a o tom, jak málo stačí k tomu, aby všechno bylo jinak. 

Z celé knihy si člověk odnese jedno důležité poučení - život je pohádka. Krásná, ale občas překvapivě krátká pohádka. A pohádky mají jiná pravidla. Proč se Popelka musela vrátit o půlnoci? Nikdo neví, ale Popelka se neptala a vrátila se. Za odměnu dostala svého prince, půl království a šťastný život. Jenže co se stane, když se tato křehká pravidla rozhodne ignorovat? Co když se začnete ptát? Co když uděláte krok doprava? A co když napíšete dopis ze záhrobí?

No dobře, možná ne úplně ze záhrobí, ale patnáctiletému Georgovi to tak rozhodně musí připadat. Otec mu zemřel před jedenácti lety a on si není jistý, jestli si na něj vůbec pamatuje. Jenže najednou se tu objeví dopis, který je adresovaný právě jemu. A je (hádáte správně) od jeho mrtvého otce. Georg neváhá ani chvilku a pustí se do jeho čtení. Pustí se do příběhu, který mu chce jeho otec vyprávět. Příběhu o dívce s pomeranči.

Jak jsem už naznačila, tento příběh (a vůbec celá kniha) se dá popsat jedním slovem. Něžný. Neznám lepší slovo, kterým bych celou knihu popsala. Je to krásný příběh o lásce na první pohled, o lásce, které nikdo nepřeje. 

Je to úzká knížečka, takže než se pustíte do čtení uvařte si čaj/kávu, pohodlně se usaďte a vychutnej si celou knížku. K navození atmosféry ještě doporučuji počkat na ospalé, deštivé odpoledne. Jakmile se začtete, věřte mi, že se vám od knížky nebude chtít. Pomalu propadnete příběhu plného pomerančů a každou další stránku budete objevovat tajemství dívky, která jich neustále nosí po kapsách víc než dost.

Tak co, už pohodlně sedíte? Tak přeji příjemné počtení!

Lucifer, Mike Carey

---------------------------------------------------------------

Mike Carey

Lucifer: Ďábel vchází do dveří

Vydalo nakladatelství Crew Netopejr v roce 2007

160 stran

-----------------------------------------------------------------

Komiksy normálně nečtu. V pubertě jsem sice měla krátké období, kdy jsem si pohrávala s mangou, ale od té doby jsem nic komiksového nečetla. A vlastně mě to ani nelákalo. Jenže to se všechno změnilo jednoho krásného dne, kdy jsem přišla do knihovny a zrak  mi padl na komiksové oddělení. Asi to byl právě Ďábel, kdo mě donutil sáhnout po Luciferovi a domů si odnést hned několik kousků tohoto zatraceně dobrého komiksu.

Ve zkratce ještě popíšu svůj vztah s Luciferem. Nejdříve jsem ho shlédla v jeho seriálové podobě a byla to láska na první pohled. Nebo možná spíš... na první epizodu. Na první scénku. No prostě... byla to jízda od začátku až do konce. A jak už to tak bývá, po shlédnutí jsem se pustila do (nebezpečných) vod internetových diskuzí a vyštrachala skupinku lidí, kterým se tento seriál strašně moc nelíbil, protože neměl nic společného s komiksovou předlohou (a to je pravda, to nebudu popírat). Tenkrát jsem nad tím mávla rukou a pohrdavě si pod vousy zamumlala něco v tom smyslu, že když se vám to nelíbí, tak na to nekoukejte. A spokojeně jsem žila dál.

Až do pondělního dne, kdy jsem se ocitla před komiksovým oddělení a Lucifer se na mě usmíval a přímo mě lákal, ať si ho vezmu k sobě domů. A zkuste říct Ďáblu ne.

První díl jsem slupla jako malinu. Do slova a do písmene. Krásně mi zpříjemnil pracovní den a já se po celou dobu četby modlila v jedno - ať nikdo nepřijde, ať mě nikdo neruší. 

Lucifer je bývalý král pekel, který se prostě jednoho dne rozhodl, že už ho to tam dole nebaví, a že by mohl zkusit něco jiného. Vydal se na zemi, otevřel si luxusní bar, vykonal nějakou tu službičku pro nebe, potrestal několik démonů, byl uštěpačný na pár menších bohů a zkrátka si žije svůj nový život. 

Je pochopitelné, že když nejsem zvyklá na čtení komiksů, že mi několik věcí dělalo problém. Občas jsem měla problém se zorientovat v dané scéně, správně pochopit, co se vlastně děje. Knížka vám to řekne naprosto přesně. Nemůžete se zmýlit v tom, jestli Pepíček stojí napravo, nebo nalevo. Ale v komiksu... 

Ale s jistotou vám můžu slíbit, že u třetího dílu to přejde. Možná i dřív. Druhý díl vás totiž bude napínat od první stránky, až do té poslední. 

Protože tahle komiksová série má prostě všechno, co od dobré knížky chcete - sexy hlavního hrdinu, který si umí otevřít pusu, huhňající démonku, malou dívku s tajemství, akční boje, scény plné krve, zatraceně dobré hlášky, vtip, akci, ráznost,... Nudit se určitě nebudete.

Možná i proto není žádným překvapením, že si u mě Lucifer získal všech pět hvězdiček (i když bych ráda řekla, že po strhujícím druhém díle přišlo zklamaní v podobě třetí knihy - teď mám před sebou rozloženou čtvrtou knihu a jen co napíšu poslední tečku za touto větou, tak jdu na ni.)

Princezniny deníky, Meg Cabot

------------------------------------------------

Meg Cabot

Princezniny deníky /The Princess Diaries/

Vydalo nakladatelství Knižní klub v letech 2000 - 2011

--------------------------------------------------

Každý má svoje guilty pleasure. A já nedávno přidala na svůj seznam (hned po celodenním válení v posteli, a těsně před seriálovými fanfikcemi) cestování časem. Bohužel - ještě stále jsem nenarazila na tu správnou telefonní budku, ale to mi nezabránilo v tom, přenést se o deset let zpátky a znovu propadnout kouzlu Princezniných deníků.

Začalo to docela nevinně - jednoho líného sobotního večera jsem ležela v posteli a přepínala televizí tak dlouho, dokud jsem na jednom kanále neobjevila Deník princezny, film z roku 2001 (a teď si připadám vážně, vážně stará!). Pozvedla jsem obočí, schovala se hlouběji do peřin a vydržela se dívat celý film.

A pak, jako nápad z čistého nebe to přišlo - film sice dobrý, ale nebyly knížky lepší?. V polospánku jsem si v knihovně zamluvila první tři díly a začátkem týdne se pro vypravila. A za další dva dny jsem se vypravila pro zbytek celé série, která má dohromady přes deset dílů (ovšem v českém jazyce vyšlo jen deset z nich, a sice: Princezniny deníky, Místo pro princeznu!, Zamilovaná princezna, Povinnosti princezny, Princeznám sluší růžová, Princezna v zácviku, Princezna na večírku, Princezna nad propastí, Princezna Mia a Navždy princeznou). 

Děj celé série není zas tak těžké odhadnout. Čtrnáctiletá Mia, která žije jen s excentrickou matkou umělkyní (která si zrovna něco začala s učitelem matematiky, který vyučuje i Miu) se dozvídá, že je budoucí vládkyní v malé (a fiktivní) evropské zemičce s jménem Genovia. Mie se samozřejmě převrátí celý život naruby, ale ona si s tím vždy dokáže poradit s grácií sobě vlastní. 

Miu prostě nejde nemilovat.

Je dětsky hloupoučká, občas trochu naivní, občas trochu dětinská. Na co šáhne, to se ji nepovede, a zbytek knihy se většinou snaží vyřešit svůj problém.

A hlavně - Mia je princezna.

Ale všechno pochopitelně není jen o Mie - v knihách jsou i další postavy, které si prostě musíte zamilovat. Ať už jde o nejlepší kamarádku Mii geniální Lily, která vám svojí arogancí občas pěkně poleze na nervy. Nebo tu je Tina Hakim Babu, dceru šejka ze Saudské Arábie, který žije v neustálém strachu, že jeho dceru jednoho dne někdo unese. Tina je milovnicí romantických knih a žije v hlavou oblacích. Nebo tu je Boris Pelkowski - hudební génius, který však svým neustálým vrzáním přivádí celou třídu do šílenství, a proto jej zavírají do kumbálu. A Boris je v kumbálku vlastně docela spokojený.

A spoustu, spoustu dalších.

Ale koho nesmím zapomenout zmínit je Grandmére, Miina babička, kněžna genovijská. Grandmére je prostě... Grandmére. Jen těžko se popisuje její charakter, ale věř tomu, že svojí povahou je tak daleko od slova babička, jak jen člověk může být. Grandmére má za úkol z Mii vychovat pravou princeznu, a tak se můžete spolehnout, že o komické situace nepřijdete.

Na koho však nesmím určitě zapomenout je... Michael. 

Protože co by to bylo za princeznu, kdyby neměla svého prince na bílém koni? I když v případě Michaela je to spíše fyzik na bílém koni. Ale to je jedno. Michaela budete milovat. A vůbec nezáleží jestli vám je čtrnáct jako Mie, nebo přes dvacet (jako mě).

V každé knize řeší Mia jiné problémy, pochopitelně. Některé z problémy jsou zcela lidské, že se v nich určitě taky najdete (když máte jít na večírek, ale nikdy jste na večírku nebyli - jako... co mám dělat s rukama? A mám tančit? A můžu si vzít baret, abych ukázala, že jsem intelektuálně na úrovni?), a některé problémy jsou ryze princeznovské (to třeba, když vysypete do moře spousty šneků, a oni vás obviní z ekoterorismu... jako... proč?!). A stejně vás všechny problémy budou bavit stejně (no... možná ne. Je to deset knih, každá nemůže být stejně dobrá, co si budeme...). 

A na závěr ještě dodám - pokud si myslíte, že jste z princeznovských příběhů už vyrostli, mám pro vás překvapení. Meg Cabot v minulém roce vydala další (a už vážně, vážně poslední) (asi) díl, tentokrát s názvem Royal Wedding. Mia v něm dospěla (i když to zní jako oxymoron) a řeší problémy běžného (tedy pokud máte v žilách královskou krev) dospělého. A znáte Miu - budete se bavit od začátku, do konce. A taky budete achat a ochat - tolik romantiky, tolik Michaela. A vrací se i další známé postavy (a ano, Grandmére stále žije!)

Celkově... Ani nevím, jestli to vůbec jde o hvězdičkovat! Objektivě někde mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, neobjektivně jasná pětka. Je to prostě srdcovka!

Příliš mnoho Kateřin, John Green

-----------------------------------

John Green

Příliš mnoho Kateřin /An Abundace of Katherines/

Vydalo nakladatelství Yoli v roce 2015

223 stran

-----------------------------------

S Johnem Greenem jsem si vytvořila velmi složitý vztah. Nejsem jeho velká fanynka, většina knížek mi přijde velmi nucených, dějové linky na mě nefungují, smutné příběhy mě nedojímají a hluboké myšlenky nemají tu správnou chemii, abych nad nimi přemýšlela ještě několik dní. Přesto (anebo možná proto) každou Greenovu knihu přečtu. Pokaždé si říkám, že už to je naposledy, vážně, vážně naposledy. Jenže pak se mi dostane pod ruky nová... a já ji zase přečtu.

Podobně to bylo i s Kateřinami.

Zatímco Hledání Aljašky i Hvězdy nám nepřály (a vlastně i Papírová města)  mám doma v knihovničce, u Kateřin jsem se zařekla, že znovu se už napálit nedám. Kateřiny mě nechávaly klidnou, dlouho jsem se jim vyhýbala. A pak na mě jednou vykoukly v knihovně, mile se na mě usmály, a než jsem se stihla nadát, ležely mi v kabelce a já si je odnášela domů.

Neponaučitelná.

K ostatním Greenovým knihám jsem byla shovívavější. Říkala jsem si, že když je ostatní milují, asi na nich vážně něco bude. Hledání Aljašky jsem si zamilovala, a stále jej miluji. Hvězdy na mě nefungovaly (protože na mě byl celý ten smutek neskutečně nucený) a Papírová města jsem v podstatě protrpěla. A pak... pak přišly ... Kateřiny.

Dlouhou dobu jsem se nemohla do knížky začíst. Vozila jsem si ji v batůžku, nacestovala se mnou spoustu kilometrů, a přesto... když jsem mohla, raději jsem se koukala z okna, nebo četla literaturu do školy. Ráda bych napsala, že to časem přešlo, a když jsem se dostala do děje, nemohla jsem knihu odložit. Ale opak je pravdou. Konec knihy jsem dočítala téměř násilím, a to hlavně díky mé povaze, a tomu, že jsem se kdysi dávno zařekla, že dočtu každou, ale opravdu každou knížku.

Pár slov k ději - jak to dopadne, jsem tušila asi tak od třetí stránky. Vážně. 

Celá kniha na mě působila takovým... nuceným dojmem. Komické scénky na mě nefungovaly, občas jsem nad nimi pozvedla obočí s výrazem plným utrpení. Bylo to našroubované, bylo to přehnané. Jeden příklad za všechny? Scéna s rozstříleným sršním hnízdem.

Co se týče postav...

(Hluboký povzdech)

V tomhle jsou Greenovi knihy vážně jako přes kopírák - tady máme mladého, v životě ztraceného kluka, který je v lásce zklamaný. Nějaká humorná postava, která je čirou náhodou nejlepší kámoš hlavního hrdiny. Ale aby to nebylo tak jednoduchý, musí být něčím speciální - třeba černoch, nebo Arab. A pak je tu dívka, která je něčím zvláštní, ale docela obyčejná.

Ale abych jen nekritizovala... 

Lindsey, jako hlavní ženská postava, byla opravdu příjemná a usměvavá. Stejně tak i Holis, kterou musí chtít za mámu snad každý (i když já bych se obešla bez toho růžového domu). Colin sice působil trochu jako Sheldon, ale milý Sheldon.

(A Hassana zmiňovat nebudu, protože ten mi lezl krkem od začátku do konce).

Já vím, já vím.

Asi jsem až moc kritická.

Ale tohle se panu Greenovi prostě nepovedlo.

Za mě jsou to dvě hvězdičky. Přemýšlím, komu bych knihu doporučila dál. Pokud se vám Greenovi knihy líbily, určitě se vám budou líbit i Kateřiny. Pokud jste ještě žádnou Greenovu knížku nečetli, vyberte si pro začátek něco jiného. A pokud se vám žádná jeho kniha nezamlouvala, nebo pokud jste tak trochu na vážkách... tvařte se, že tahle kniha neexistuje.

Dárce, Lois Lowry

Nikdy jsem nebyla velkým fandou utopií, antiutopií, dystopií a všech knih (a filmů a seriálů) s podobnou tématikou. Přesto, když jsem narazila na Dárce v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat. A udělala jsem dobře.

V Dárci se dostává do dalšího dokonalého světa, kde je všechno správné a kde je všechno perfektní. Do světa, kterému vládne jednotvárnost, kde jsou všichni stejní, kde je všechno černobílé. Do světa, kde neexistuje rozdílnost, do světa, kde neexistují barvy, do světa, kde je každý jako druhý. Do světa, kde je všechno dokonalé a nic není špatně.

Jenže přesně v takovém světě je špatně všechno.

A víte to jenom vy. Autorka postupně rozmotává tajemství tohoto světa. A vy si postupně uvědomujete, co všechno je špatně. Není to hned. Je to pomalý proces odhalování. Tady na té stránce vás něco trkne do nosu, a o dalších deset stránek si uvědomíte, že tohle asi taky není úplně v pořádku. 

Tajemství této knihy není v příběhu samotnému - nečekejte velké dramata, nečekejte velké boje proti společnosti, nečekejte Hladové hry, nečekejte nebezpečné skákání z vlaku na vlaku - ale v atmosféře tohoto dokonalého světa.

Jonasovi je dvanáct let. Nebo... tak nějak. Všechny děti ve Společenství slaví narozeniny ve stejný den - v den, kdy byly přiděleny svým rodičům. Nikdo neví, kdy se přesně narodily, komu se narodily,... Ale nikomu to doopravdy nevadí. Protože v den svých dvanáctých narozenin se dozví své budoucí povolání. To je jim vybráno přesně na míru, po dlouhých měsících pozorování. Na výběr je spoustu povolání - Jonas může být (stejně jako jeho otec) pečovatelem a starat se o novorozence, než se dostanou do rodiny. Nebo může pracovat jako jeho matka v oddělení spravedlnosti - působit jako soudce, aplikovat právo, trestat nepovedené. Nebo vychovávat děti ve škole, starat se o staré v pečovatelských domech,... Na výběr je toho opravdu spoustu. Jenže nic z toho není pro Jonase. Jonas se stane dárcem.

Dárce je ve společnosti jen jeden.

Dárce má významné postavení.

Dárce se musí respektovat.

Dárce je všechno, co Jonas nechce.

Brzy se Jonas dozvídá, co tato "práce" obnáší. Dárce nese vzpomínky Společenství. Všechny vzpomínky. Vzpomínky na to špatné (na války, na hlad, na bolest), ale i vzpomínky na to dobré (radost, sníh, barvy, hudba). 

A tak se Jonas dostává do podivného kolotoče událostí, který ho unáší daleko do minulosti, daleko ke vzpomínkám, daleko ode všeho, na co je zvyklý. Jonas nyní může lhát, Jonas nyní vidí barvy, Jonas si uvědomuje, jak je všechno špatně. Jak je celý svět zvrácený, jak jsou jeho přátelé taženi ve vleku, ze kterého není cesty ven. 

A nejhorší na tom je, že to nikdo jiný nevidí.

Není nikdo, komu by mohl říct, jak je jejich svět prohnilý a špatný. Jak je to všechno postavené na hlavu. Není nikdo, kdo by ho pochopil. Kromě Dárce samotného. 

Nikdy bych neřekla, že mě taková kniha ještě může zasáhnout. Myslela jsem si, že všechny dystopie, antiutopie a podobné knihy jsou na stejné úrovni, a že mě nemají čím překvapit. Jak vedle jsem byla. Dárce můžu (a musím) doporučit každému, bez ohledu na to, jaké knihy se mu líbí. Dárce má jednoznačně co nabídnout - popisuje svět, kde je všechno dobře tak zvráceným způsobem, až je to všechno špatně. 

Zkuste to. A uvidíte sami.

Lois Lowry

Dárce /The Giver/

Vydalo nakladatelství Argo v roce 2014

208 stran

Losí hovno, Lars Simon

Občas si prostě musíte půjčit knížku jen proto, jak se jmenuje. Jak vypadá. Je to prostě láska na první pohled a nějaká anotace, názory ostatních, doporučení, nebo cokoliv dalšího vás prostě nezajímá. No a podobně to bylo i s touhle knížkou. V knihovně vždy nejdřív zamířím k poličce, kde mají nové knihy. Chvilku se probírám spousty titulů a nakonec mě něco praští do očí a já si to hrdě odnesu domů. Ovšem když na mě vykoukla půvabná, relativně tenká, modrá knížka s ještě půvabnějším názvem Losí hovno, věděla jsem, že tohle si prostě musím přečíst.

Až doma jsem si knížku opravdu prohlídla. Anotace konec konců nezněla tak špatně.

V roli hlavního hrdiny potkáváme Torstena, jehož život je... tak nějak akorát. Má dobrou práci, milující přítelkyni, otce se kterým se potkává v pravidelných intervalech. Jenže jednoho dne mu zazvoní telefon a on se dovídá, že od své pratetičky (kterou snad ani nikdy neviděl) zdědil statek kdesi ve Švédsku. V ten moment se mu (zcela pochopitelně) přetočí život o několik stupňů doprava, o několik stupňů doleva a o několik dalších stupňů vzhůru nohama.

Torsten se rozhodne popadnout příležitost za pačesy. Chce si splnit svůj tajný sen - stát se spisovatelem. A kdy jindy, než teď? A kde jinde, než na švédském venkově?

Hned ze začátku samozřejmě nejdou věci podle plánu. Ale náš milý hrdina Torsten se nakonec do vesničky Gödseltorp (anebo - jak ji malebně nazývá Torstenův otec - Zatuchlá díra) skutečně dostane. A právě tady se taky naplno roztáčí ten šílený kolotoč událostí, které vás zaručeně donutí (minimálně) k úsměvu.

Když říkám šílený - myslím tím skutečně šílený. Jen tak namátkou bych mohla zmínit ... jednoho starého Nora, vraha z knížek Stephena Kinga, nelegální houbičkový festival, anebo třeba výbuch benzínky.

Zdá se vám to všechno až příliš?

Nebojte se. Všechno do sebe (nějakým záhadným způsobem, nebo možná kouzlem) zapadá a dohromady to dává naprosto netradiční knižní kousek, při kterém se minimálně jednou zasmějete, jednou pozvednete tázavě obočí, a jednou si poklepete na čelo. A celé to bude provázet nemizející úsměv na tváři a touha číst dál, abyste věděli, co dalšímu se Torstenovi zase pose... pokazí.

Abych to tak nějak shrnula - je to knižní jednohubka, kterou přečtete na jedno, možná dvě přečtení. Čtení vás bude nesmírně bavit a po přečtení se zmůžete na jedno omámené co-to-sakra-bylo-za-šílenost povzdechnutí.

Ale na druhou stranu - buďme upřímní. Cožpak byste čekali nějakou normální knížku, pokud má tenhle název a (naprosto) kouzelně vykuleného losa na obálce?

http://www.clipartpanda.com/

Lars Simon

Losí hovno /Elchscheisse/

Vydalo nakladatelsví Jan Vašut s.r.o. v roce 2015

231 stran

Jeho šerá hmota, Philip Pullman

Jsou knížky a KNÍŽKY.

Jsou knížky, které přečtete jednou a po týdnu vlastně nevíte, o čem to všechno bylo. Ale naštěstí jsou i knížky, které můžete číst znovu a znovu a nikdy vás neomrzí.

Jednou jsem se setkala s názorem, že není dobré číst jednu knížku několikrát. Že je to jenom ztráta času. Že se stejně nic nového nedozvíte. Že není tolik času, abychom si mohli dovolit číst knížky víckrát. Že za rohem čeká nová knížka, která bude ještě lepší, než ta předchozí. A že pokud budeme stále dokola číst ty stejné knížky, nikdy novou knížku nepotkáme.

Já s tímhle názorem nesouhlasím. Pro mne jsou prostě knížky a knížky. Knížky, ty s velkým Ká, které se vám vepíšou do srdce tlustým a nesmazatelným fixem, můžete číst znovu a znovu. Stále dokola. Otevřít ji v případě, že vám není dobře. Usrkávat čaj a přitom se usmívat nad stránkami, které jsou už ohmatané. Smát se nad příhodami, které jste už skoro zapomněli. A brečet nad koncem, který vás bolí stejně, jako když jste tuhle knížku četli poprvé.

Stejně na mě působí trilogie Jeho šerá hmota (Jeho temné esence). Když jsem tuhle knížku dostala poprvé do ruky, nebyla jsem o moc starší než hlavní hrdinka Lyra. Tenkrát jsem knížku odložila s tím, že se do ní prostě nemůžu začíst. Že ji prostě nechápu.

Ale já jsem hlava paličatá a zkoušela jsem to znovu a znovu. Tak dlouho, než jsem se konečně začetla a pochopila, že tuhle knížku nemůžu chápat hned po první straně. Že se musím k samotnému jádru knihy dočíst.

Tehdy jsem ještě netušila, jaký poklad to držím v ruce.

Hlavní hrdinka Lyra je ne-tak-úplně-obyčejná-jedenáctiletá dívenka, která žije na oxfordské koleji Jordan College a je vychovávána několika hospodyněmi a scholáry. Žije ve světě, který je podobný tomu našemu, a přesto úplně jiný než ten náš. Žije ve světě, kde každý má svého daemona. 

Daemon je váš nejlepší kamarád, jehož podoba se v určitém věku ukotví na zvíře, které je podobné vám. Daemon je však něco víc, než jen kamarád do deště. Je to vaše duše. Váš duch. To nejlepší a nejhorší z vás. 

Jenže jak už to tak bývá, tak Lyřin poklidný život je narušen událostmi, které jsou všechno, jen ne poklidné. Lyra se vydá na dalekou cestu na sever. A ze severu (v dalších dílech trilogie) se vydá na dalekou cestu mezi světy. Na cestu, která změní nejen její život, ale i na cestu, která má zachránit životy spousty dalších. 

Já osobně tuhle trilogii absolutně miluji.

Miluji to, jak je kniha díl od dílu temnější. Jak se děj zamotává. Jak se do všeho najednou, a zcela nevinně a nečekaně, zamotává vysoká politika a biblické náměty. Miluji všechny postavy, které jsou zcela uvěřitelné a každá úplně jiná. Miluji všechny světy, které autor vytvořil ve svých představách a které neuvěřitelným způsobem přenesl na papír. Miluji, jak je knížka jiná, než všechno co jsem kdy četla a asi i budu číst. 

A miluji i ten pocit, když ji znovu a znovu beru do ruky, abych ji znovu a znovu četla. Po každé si přeji, aby to bylo stejné jako poprvé - jako tenkrát, když jsem netušila, jak to všechno dopadne. Když jsem byla překvapená každým zvratem, který nastal. Když jsem nenáviděla některé postavy, aniž bych věděla, že v morku kostí jsou to vlastně dobráci. Když... všechno bylo poprvé a kouzelné. To ale nic nemění na tom, že stále je všechno naprosto kouzelné. A já tuhle trilogii miluji. Tečka.

Philip Pullman

Jeho šerá hmota - Světla severu, Dokonalý nůž, Jantarový dalekohled /His dark materials - Northern Lights, The subtle knife, The jantar spyglass/

Vydalo nakladatelství Classic v roce 2002