Příliš mnoho Kateřin, John Green

-----------------------------------

John Green

Příliš mnoho Kateřin /An Abundace of Katherines/

Vydalo nakladatelství Yoli v roce 2015

223 stran

-----------------------------------

S Johnem Greenem jsem si vytvořila velmi složitý vztah. Nejsem jeho velká fanynka, většina knížek mi přijde velmi nucených, dějové linky na mě nefungují, smutné příběhy mě nedojímají a hluboké myšlenky nemají tu správnou chemii, abych nad nimi přemýšlela ještě několik dní. Přesto (anebo možná proto) každou Greenovu knihu přečtu. Pokaždé si říkám, že už to je naposledy, vážně, vážně naposledy. Jenže pak se mi dostane pod ruky nová... a já ji zase přečtu.

Podobně to bylo i s Kateřinami.

Zatímco Hledání Aljašky i Hvězdy nám nepřály (a vlastně i Papírová města)  mám doma v knihovničce, u Kateřin jsem se zařekla, že znovu se už napálit nedám. Kateřiny mě nechávaly klidnou, dlouho jsem se jim vyhýbala. A pak na mě jednou vykoukly v knihovně, mile se na mě usmály, a než jsem se stihla nadát, ležely mi v kabelce a já si je odnášela domů.

Neponaučitelná.

K ostatním Greenovým knihám jsem byla shovívavější. Říkala jsem si, že když je ostatní milují, asi na nich vážně něco bude. Hledání Aljašky jsem si zamilovala, a stále jej miluji. Hvězdy na mě nefungovaly (protože na mě byl celý ten smutek neskutečně nucený) a Papírová města jsem v podstatě protrpěla. A pak... pak přišly ... Kateřiny.

Dlouhou dobu jsem se nemohla do knížky začíst. Vozila jsem si ji v batůžku, nacestovala se mnou spoustu kilometrů, a přesto... když jsem mohla, raději jsem se koukala z okna, nebo četla literaturu do školy. Ráda bych napsala, že to časem přešlo, a když jsem se dostala do děje, nemohla jsem knihu odložit. Ale opak je pravdou. Konec knihy jsem dočítala téměř násilím, a to hlavně díky mé povaze, a tomu, že jsem se kdysi dávno zařekla, že dočtu každou, ale opravdu každou knížku.

Pár slov k ději - jak to dopadne, jsem tušila asi tak od třetí stránky. Vážně. 

Celá kniha na mě působila takovým... nuceným dojmem. Komické scénky na mě nefungovaly, občas jsem nad nimi pozvedla obočí s výrazem plným utrpení. Bylo to našroubované, bylo to přehnané. Jeden příklad za všechny? Scéna s rozstříleným sršním hnízdem.

Co se týče postav...

(Hluboký povzdech)

V tomhle jsou Greenovi knihy vážně jako přes kopírák - tady máme mladého, v životě ztraceného kluka, který je v lásce zklamaný. Nějaká humorná postava, která je čirou náhodou nejlepší kámoš hlavního hrdiny. Ale aby to nebylo tak jednoduchý, musí být něčím speciální - třeba černoch, nebo Arab. A pak je tu dívka, která je něčím zvláštní, ale docela obyčejná.

Ale abych jen nekritizovala... 

Lindsey, jako hlavní ženská postava, byla opravdu příjemná a usměvavá. Stejně tak i Holis, kterou musí chtít za mámu snad každý (i když já bych se obešla bez toho růžového domu). Colin sice působil trochu jako Sheldon, ale milý Sheldon.

(A Hassana zmiňovat nebudu, protože ten mi lezl krkem od začátku do konce).

Já vím, já vím.

Asi jsem až moc kritická.

Ale tohle se panu Greenovi prostě nepovedlo.

Za mě jsou to dvě hvězdičky. Přemýšlím, komu bych knihu doporučila dál. Pokud se vám Greenovi knihy líbily, určitě se vám budou líbit i Kateřiny. Pokud jste ještě žádnou Greenovu knížku nečetli, vyberte si pro začátek něco jiného. A pokud se vám žádná jeho kniha nezamlouvala, nebo pokud jste tak trochu na vážkách... tvařte se, že tahle kniha neexistuje.