Nikdy jsem nebyla velkým fandou utopií, antiutopií, dystopií a všech knih (a filmů a seriálů) s podobnou tématikou. Přesto, když jsem narazila na Dárce v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat. A udělala jsem dobře.
V Dárci se dostává do dalšího dokonalého světa, kde je všechno správné a kde je všechno perfektní. Do světa, kterému vládne jednotvárnost, kde jsou všichni stejní, kde je všechno černobílé. Do světa, kde neexistuje rozdílnost, do světa, kde neexistují barvy, do světa, kde je každý jako druhý. Do světa, kde je všechno dokonalé a nic není špatně.
Jenže přesně v takovém světě je špatně všechno.
A víte to jenom vy. Autorka postupně rozmotává tajemství tohoto světa. A vy si postupně uvědomujete, co všechno je špatně. Není to hned. Je to pomalý proces odhalování. Tady na té stránce vás něco trkne do nosu, a o dalších deset stránek si uvědomíte, že tohle asi taky není úplně v pořádku.
Tajemství této knihy není v příběhu samotnému - nečekejte velké dramata, nečekejte velké boje proti společnosti, nečekejte Hladové hry, nečekejte nebezpečné skákání z vlaku na vlaku - ale v atmosféře tohoto dokonalého světa.
Jonasovi je dvanáct let. Nebo... tak nějak. Všechny děti ve Společenství slaví narozeniny ve stejný den - v den, kdy byly přiděleny svým rodičům. Nikdo neví, kdy se přesně narodily, komu se narodily,... Ale nikomu to doopravdy nevadí. Protože v den svých dvanáctých narozenin se dozví své budoucí povolání. To je jim vybráno přesně na míru, po dlouhých měsících pozorování. Na výběr je spoustu povolání - Jonas může být (stejně jako jeho otec) pečovatelem a starat se o novorozence, než se dostanou do rodiny. Nebo může pracovat jako jeho matka v oddělení spravedlnosti - působit jako soudce, aplikovat právo, trestat nepovedené. Nebo vychovávat děti ve škole, starat se o staré v pečovatelských domech,... Na výběr je toho opravdu spoustu. Jenže nic z toho není pro Jonase. Jonas se stane dárcem.
Dárce je ve společnosti jen jeden.
Dárce má významné postavení.
Dárce se musí respektovat.
Dárce je všechno, co Jonas nechce.
Brzy se Jonas dozvídá, co tato "práce" obnáší. Dárce nese vzpomínky Společenství. Všechny vzpomínky. Vzpomínky na to špatné (na války, na hlad, na bolest), ale i vzpomínky na to dobré (radost, sníh, barvy, hudba).
A tak se Jonas dostává do podivného kolotoče událostí, který ho unáší daleko do minulosti, daleko ke vzpomínkám, daleko ode všeho, na co je zvyklý. Jonas nyní může lhát, Jonas nyní vidí barvy, Jonas si uvědomuje, jak je všechno špatně. Jak je celý svět zvrácený, jak jsou jeho přátelé taženi ve vleku, ze kterého není cesty ven.
A nejhorší na tom je, že to nikdo jiný nevidí.
Není nikdo, komu by mohl říct, jak je jejich svět prohnilý a špatný. Jak je to všechno postavené na hlavu. Není nikdo, kdo by ho pochopil. Kromě Dárce samotného.
Nikdy bych neřekla, že mě taková kniha ještě může zasáhnout. Myslela jsem si, že všechny dystopie, antiutopie a podobné knihy jsou na stejné úrovni, a že mě nemají čím překvapit. Jak vedle jsem byla. Dárce můžu (a musím) doporučit každému, bez ohledu na to, jaké knihy se mu líbí. Dárce má jednoznačně co nabídnout - popisuje svět, kde je všechno dobře tak zvráceným způsobem, až je to všechno špatně.
Zkuste to. A uvidíte sami.
Lois Lowry
Dárce /The Giver/
Vydalo nakladatelství Argo v roce 2014
208 stran
Moc pěkná recenze! :)
OdpovědětVymazatTaky se mi Dárce moc líbil, stejně jako další autorčina kniha (Spočítej hvězdy). Doufám, že se dočkáme i dalších dílů z téhle série.
Moc pěkná recenze :) Od knížky jsem moc nečekala a o to větší překvapení pro mě bylo, jak moc mě dostala :) Dárce se mi moc líbil, má v sobě něco navíc, není to jen obyčejná dystopie :)
OdpovědětVymazatPůvodně jsem to ani číst nechtěla, říkala jsem si, že se kouknu na film, ale tvoje recenze je fakt lákavá, takže to asi přehodnotím :-)
OdpovědětVymazat