Já to říkám pořád - existují knížky, která vás zaujmou názvem, které vás zaujmou obálkou, které vás zaujmou anotací, které vás zaujmou... ani pořádně nevíte čím. A pak jsou tu knížky, které vám zaútočí na všechny vaše smysly, a když ji poprvé vidíte, je vám naprosto jasné, že tuhle knížku prostě musíte mít - že tuhle knížku si prostě musíte přečíst.
Podobně jsem to měla i s Kečupovými mračny.
Je tu název - tak podivný, že toužíte nahlédnout dovnitř a zjistit, jaká ta knížka s tímhle názvem bude.
Je tu ta obálka - tak krásně červená, s jednoduchým nápisem (který se bohužel skrývá pod nálepkou z knihovny - Udělala jsem něco špatného a chcete vědět co je nejhorší? Prošlo mi to!) a s ptáčky. Nejen na obálce, ale i na listech. Je to jednoduchý detail, ale krásný detail.
Je tu ta anotace - patnáctiletá dívka, která píše na smrt odsouzenému vězni do cely smrti? Tohle přece musí nalákat každého.
Jenže nejlepší na téhle knížce je to, jak to všechno dohromady do sebe zapadá, a opravdu z toho všeho vzniká nevšední kniha. Kniha, kterou nemůžete odložit z ruky. Kniha, která vás napíná od začátku až do konce. Kniha, kterou chcete přečíst znovu hned potom, co dočtete poslední slovo.
Ale zpátky na začátek.
Kniha je psaná za pomocí dopisů, které patnáctiletá Zoe adresuje Stuartovi Harrisovi - vězni, který sedí v cele smrti za vraždu své manželky a sousedky, která se do toho všeho dopletla jako nevinný svědek. Zoe se totiž potřebuje někomu svěřit. Zoe se zoufale potřebuje vypovídat. Zoe potřebuje někomu říct pravdu. Pravdu o tom, co udělala. Pravdu o tom, jak ji to prošlo.
Její příběh je přitom docela obyčejný. Hlavní roli v tom hraje láska. Láska v mnoho podobách - láska mezi dvěma milenci, láska utajovaná, láska sourozenecká, láska rodičovská, láska zkoušená mnoha lety manželství, láska uprostřed rodiny, láska k nenáviděnému,...
Zoe vám (teda pokud se vcítíte do role usvědčeného vraha) pomalu odkrývá nevšední příběh. A vy chcete číst dál - chcete vědět, co se stalo. Jak se to stalo. Kdy se to stalo.
Během čtení si uděláte malou přestávku - to abyste se mohli pousmát nad některými momenty. To abyste se mohli zamyslet nad některými myšlenkami. To abyste nevěřícně kroutili hlavou. To abyste si našli kapesníčky. To abyste...
Něco mi ale přece jen v knížce chybělo. Bylo tam spoustu menších a drobných příběhů, které tak nějak odezněly do prázdna. A ty příběhy byly důležité. Buď se to všechno vyřešilo až moc rychle, nebo se to naopak nevyřešilo vůbec. Vadilo mi to, ano. Ale celkový dojem z knihy mi to nezkazilo.
Na konci většinou píšu, komu bych knihu doporučila. Tady váhám. Je to krásná kniha, mě se líbila. Dostala mě ale hlavně svým koncem. Jednou větou, díky které vše zapadne do sebe úplně jiným způsobem, než jakým jste celou dobu chápali celou knihu. Zároveň ale chápu, že kniha nemusí být pro každého. Proto nechám na vás, abyste si knihu přečetli a udělali si na ni názor sami.
Annabel Pitcherová
Kečupová mračna /Ketchup Clouds/
Vydalo nakladatelství Slovart v roce 2015
271 stran
0 komentářů:
Okomentovat